I.
    nechávám blikat barevná světélka
    pokouším se pít neoslazený bezový čaj
    ta prázdnota
    po něčem co tu nebylo ale teď to tu mnohem znatelněji není

    prázdná lahev
    a druhá vedle ní
    ještě bolest hlavy a vyčerpání
    promarněný den ale tentokrát nelituji
    je zase tma
    a dnes měsíc za mraky

    když jsem se pokoušel usnout zdál se mi krátký sen
    říkala v něm
    že miluje tyhle žluté kytky
    pampelišky
    je jich tolik
    jsou všude
    a pak se příběh strácí v mlhách

    otázka je, mám li s tím vším nějak naložit...
    ničeho nepřebývalo
    a ničeho nechybělo
    ale i tak se ráno probudíš a říkáš si, jestli to náhodu nebyl jen sen
    "byli jsme opilí"
    univerzální výmluva na cokoliv
    pravda na dně lahve byla zelená
    pokud nedokážeme pravdu nést i do života
    znamená to snad že si stále jen lžeme?
    a nebo pravda není pravda ale jenom sen?
    a básník se mílil a tisíce let to po něm opakují
    protože je to jaksi krásnější

    otázka je proč se snažíme vidět všechno černě
    není už noc dostatečně černá?





    většinu z toho co říkala
    jsem si vůbec nedokázal přeložit
    a tak jsem mlčel

    to čemu rozumí všichni lidé na celém světě
    je zvířecí a krásné
    obyčejné, potřebné a v naší superkomplikované civilizaci je toho stále méně



II.
    Je to ta chvíle kdy víš že ti je zima
    ale není ti zima
    protože každá vteřina se vyvažuje zlatem