I. nechávám blikat barevná světélka pokouším se pít neoslazený bezový čaj ta prázdnota po něčem co tu nebylo ale teď to tu mnohem znatelněji není prázdná lahev a druhá vedle ní ještě bolest hlavy a vyčerpání promarněný den ale tentokrát nelituji je zase tma a dnes měsíc za mraky když jsem se pokoušel usnout zdál se mi krátký sen říkala v něm že miluje tyhle žluté kytky pampelišky je jich tolik jsou všude a pak se příběh strácí v mlhách otázka je, mám li s tím vším nějak naložit... ničeho nepřebývalo a ničeho nechybělo ale i tak se ráno probudíš a říkáš si, jestli to náhodu nebyl jen sen "byli jsme opilí" univerzální výmluva na cokoliv pravda na dně lahve byla zelená pokud nedokážeme pravdu nést i do života znamená to snad že si stále jen lžeme? a nebo pravda není pravda ale jenom sen? a básník se mílil a tisíce let to po něm opakují protože je to jaksi krásnější otázka je proč se snažíme vidět všechno černě není už noc dostatečně černá? většinu z toho co říkala jsem si vůbec nedokázal přeložit a tak jsem mlčel to čemu rozumí všichni lidé na celém světě je zvířecí a krásné obyčejné, potřebné a v naší superkomplikované civilizaci je toho stále méně II. Je to ta chvíle kdy víš že ti je zima ale není ti zima protože každá vteřina se vyvažuje zlatem